Zkušenost z dlouhodobé praxe zároveň ukazuje, že podobné promýšlení nelze redukovat na jednorázové „zpřístupnění“ určitého obsahu nebo vytvoření jednotlivé pomůcky. V inkluzivní astronomii se opakovaně ukazuje, že i dobře míněné a technicky propracované řešení může v konkrétní situaci selhávat, zatímco jiné, někdy výrazně jednodušší, může podporovat porozumění podstatně lépe. Postupně se tak otevírá otázka, podle čeho vlastně posuzovat, zda je určité řešení smysluplné, komu skutečně pomáhá a jakým způsobem má být navrhováno, ověřováno a dále rozvíjeno.
Právě zde začíná být důležitý designový přístup. Ne proto, že by přinášel univerzální odpovědi nebo hotové metodiky, ale proto, že umožňuje systematičtěji pracovat s nejistotou, různorodostí zkušeností a potřebou opakovaného ověřování. Designové myšlení pomáhá přesouvat pozornost od samotného prostředku k širší vzdělávací situaci: k tomu, jak lidé informace skutečně používají, jak se orientují v prostoru, jak si vytvářejí představy, co jim pomáhá porozumět a co je naopak vylučuje ze společné zkušenosti.
Tento pohled přitom v mém případě nevznikl tak, že bych nejprve převzal designovou teorii a následně ji aplikoval na astronomické vzdělávání osob se zrakovým postižením. Spíše se postupně ukazovalo, že mnohé situace, problémy a zkušenosti, které se v praxi opakovaly, lze prostřednictvím designového myšlení přesněji pojmenovat, strukturovat a reflektovat. Design zde proto nevystupuje jako vnější doplněk již hotové praxe, ale jako rámec, který pomáhá porozumět tomu, proč některé přístupy fungují, jiné selhávají a proč inkluzivní astronomii nelze chápat pouze jako soubor technických úprav nebo izolovaných aktivit.
Designově inkluzivní astronomické poznávání
Designový přístup vstupuje do inkluzivní astronomie především jako způsob, jak uspořádat tvořivost, zkušenost a ověřování. V praxi zpřístupňování astronomie osobám s těžkým zrakovým postižením se totiž často ukazuje, že největším problémem nemusí být nedostatek nápadů, ale naopak jejich nadbytek. Jakmile se otevře otázka, jak zprostředkovat vizuálně založený obor lidem, pro něž zrak není hlavním prostředkem poznávání, začnou se rychle objevovat návrhy hmatových modelů, reliéfních map, zvukových převodů, speciálních programů, digitálních aplikací, nových pojmů i širších konceptů.
Tuto zkušenost znám i osobně. V počátcích mého zájmu o tuto oblast se ukázalo, že nejde o okrajové téma, ale o skutečnou potřebu a zároveň o prostor jen málo systematicky rozvinutý. Práce proto získala téměř povahu osobní mise. Přicházely nápady na různé podoby hmatového planetária, kroužky pro děti se zrakovým postižením, expozice hmatových astronomických objektů, hmatové publikace v Braillově písmu, vzdělávací semináře, nové způsoby převodu informací do hmatu, zvuku či jiných modalit, ale také širší koncepty přesahující samotnou astronomii.
Tuto fázi lze zpětně chápat jako výrazně divergentní. Otevírala mnoho směrů, variant a možností. Zároveň však nesla riziko, že se samotné generování nápadů začne zaměňovat za řešení. V určité podobě může takový stav přejít až v divergentní mánii generování: vznikají stále nové pomůcky, pojmy, programy a technické návrhy či dílčí designy, ale chybí dostatečné zužování k tomu, co je skutečně potřebné, ověřené, udržitelné a vzdělávacím způsobem účinné.
Jedním z dílčích projevů této širší tendence byl i sklon k tomu, co lze s nadsázkou označit jako 3D fetišismus. Nešlo primárně o množství vytištěných objektů, ale o fascinaci možností, že prostorový objekt může hmatu zpřístupnit jevy, struktury a vztahy, které byly dosud převážně vizuální. V mém případě tato fáze vedla až ke spotřebování několika tun filamentu a k vytváření rozsáhlého množství hmatových objektů. Současně však nelze tuto zkušenost hodnotit pouze negativně. Přispěla k tomu, že se 3D tisk výrazněji dostával do prostředí komunity lidí se zrakovým postižením a začal být využíván nejen v astronomii, ale také při tvorbě architektonických modelů, orientačních pomůcek, hmatových map, skenů objektů a dalších vzdělávacích či komunitních aplikací. Nebyl jsem v tomto směru jediný a lze předpokládat, že technologický vývoj by k podobným formám využití dříve či později vedl i bez mé práce. Přesto tato intenzivní zkušenost ukázala, že i přepjatá divergentní fáze může mít praktické a kulturní důsledky.
Zároveň se zde ukazuje významný rozměr, který bývá v obecných popisech designového procesu méně zřetelný. Lidé se zrakovým postižením často nemají předem zkušenost s tím, jaké formy zpřístupnění by mohly existovat, protože se s nimi v běžné vzdělávací nebo popularizační praxi nesetkali. Společná divergentní fáze proto nemusí být jen autorskou produkcí nápadů. Může se stát participativním prostorem, v němž komunita zkouší, porovnává, odmítá, přijímá a spoluurčuje, co má skutečný význam.
Divergence tedy není sama o sobě problémem. Problémem se stává tehdy, když není následována konvergencí. Extrémní množství nápadů může vést k neudržitelnému stavu, který je možné udržovat jen za cenu nemalých osobních, časových, finančních nebo institucionálních obětí. Může také zahlcovat komunitu výstupy, které nemají jasný vzdělávací účel nebo opakují cesty, jejichž limity již byly jinde rozpoznány.
Právě zde je užitečný model Double Diamond. Popisuje navrhování jako střídání dvou pohybů: rozšiřování (divergence) a zužování (konvergence). V první části se rozšiřuje porozumění problému: zkoumá se kontext, zkušenost uživatelů, prostředí, bariéry a potřeby. Poté následuje konvergence k přesnějšímu vymezení problému. Ve druhé části se znovu otevírá prostor možných řešení, tentokrát již vzhledem k lépe pochopenému problému. Nakonec proces opět konverguje ke konkrétnímu návrhu či designovému řešení, který je možné ověřovat, upravovat a používat.
Pro inkluzivní astronomii je tento model důležitý především proto, že brání předčasnému skoku k řešení. Nestačí zjistit, že určitý vizuální obsah není přístupný, a ihned vytvořit jeho hmatový nebo zvukový ekvivalent. Nejprve je třeba porozumět tomu, jaký vzdělávací problém se řeší: zda jde o orientaci, prostorovou představu, pochopení vztahu, sdílení zážitku, samostatnost, možnost klást otázky nebo zapojení do společné situace. Teprve poté má smysl hledat vhodný prostředek.
Double Diamond tak pomáhá zpětně pojmenovat zkušenost, která se v praxi opakovaně potvrzovala: přístupnost není totéž co porozumění a nápad není totéž co řešení. Designový přístup zde nesměřuje k tvorbě stále většího množství pomůcek, ale k navrhování vztahu mezi obsahem, člověkem, prostředím, komunikací a způsobem poznávání.
Stanfordská škola designového myšlení
Vedle modelu Double Diamond je pro inkluzivní astronomii inspirativní také přístup spojovaný se Stanfordskou školou designového myšlení. V následujícím výkladu se opírám o jeho obvyklé členění do pěti fází — empatie, definování problému, ideace, prototypování a testování — nikoli proto, abych tento model mechanicky převáděl do oblasti astronomického vzdělávání, ale proto, že jeho logika dobře odpovídá problémům, které se v dlouhodobé praxi zpřístupňování astronomie opakovaně objevovaly.
Popis jednotlivých fází je proto motivován konkrétní zkušeností z inkluzivní astronomie. Empatie je důležitá tam, kde nestačí předpokládat potřeby osob se zrakovým postižením zvenčí. Definování problému je nezbytné tam, kde se zdánlivě jasná bariéra — například chybějící obraz — ukazuje jako složitější vzdělávací situace. Ideace má význam tam, kde dosud neexistují samozřejmá řešení. Prototypování umožňuje rychle a s omezenými náklady převádět návrhy do zkušební podoby. Testování pak ukazuje, zda návrh skutečně podporuje porozumění, samostatnost a účast.
Zároveň nejde o rigidní lineární postup, v němž jedna fáze mechanicky následuje druhou. V praxi se návrhový proces často vrací zpět, jednotlivé kroky se překrývají a nové poznatky mohou zásadně proměnit i původní představu o samotném problému. Právě tato iterativnost je pro inkluzivní astronomii mimořádně důležitá, protože mnohé bariéry ani potřeby nejsou zřejmé předem a ukazují se teprve v konkrétní zkušenosti.
Podstatné zároveň je, že tento přístup nezačíná technologií ani hotovým řešením, ale člověkem a jeho zkušeností. Nejde tedy primárně o otázku, jak vytvořit hmatový model, zvukový převod nebo přístupný program, ale jak porozumět tomu, co lidé v konkrétní situaci skutečně potřebují, jak se orientují, co jim pomáhá vytvářet představu a co je naopak z poznávání vylučuje.
Vciťování se
Vciťování se (empatie) zde neznamená soucit ani obecnou vstřícnost. Znamená snahu porozumět tomu, jak konkrétní člověk nebo skupina lidí prožívá určitou situaci, jak pracuje s informacemi, jak se orientuje v prostoru, co považuje za bariéru a co za podporu. V kontextu osob se zrakovým postižením je to zvlášť důležité, protože zkušenost nevidomého od narození, člověka se zbytky zraku a člověka, který zrak ztratil později, může být velmi odlišná.
V inkluzivní astronomii se opakovaně ukazuje, že podstatné poznatky nevznikají pouze z rozhovorů, ale také z pozorování konkrétních situací. Člověk například může říkat, že hmatový objekt chápe, ale při práci s ním zůstává nejistý v orientaci, nedokáže určit výchozí bod nebo ztrácí představu o měřítku. Jindy se ukáže rozdíl mezi tím, co účastník tvrdí, že potřebuje, a tím, co mu ve skutečnosti pomáhá při práci s astronomickým obsahem.
Významnou roli zde hraje také prostředí. Jinak člověk reaguje v individuálním rozhovoru, jinak při práci ve skupině, v planetáriu, na hvězdárně nebo během veřejného programu. V některých situacích může být větší bariérou samotný prostor než astronomický obsah. Jindy se problém objeví v tempu výkladu, v absenci možnosti vrátit se k informaci nebo v nejistotě, zda je možné klást otázky.
Empatie proto nespočívá pouze v dotazování, ale také ve sledování konkrétní zkušenosti, způsobů jednání a strategií, které si lidé vytvářejí při práci s prostředím nebo informacemi. Právě zde se často objevují poznatky, které by při čistě technickém nebo expertním pohledu zůstaly skryté.
Definování problému
Na empatii navazuje definování problému. Tato fáze je důležitá především proto, že brání příliš rychlému přechodu k řešení. V inkluzivní astronomii totiž často vzniká dojem, že problém je zřejmý už od začátku: chybí obraz, a proto je třeba vytvořit jeho hmatovou nebo zvukovou alternativu. Praxe však opakovaně ukazuje, že skutečný problém může ležet jinde.
Při pozorování práce s hmatovým objektem se například může ukázat, že hlavní překážkou není samotná absence zraku, ale přílišná složitost objektu, nedostatek orientačních bodů nebo nemožnost pracovat s objektem dostatečně dlouho. U programů v planetáriu nemusí být největším problémem samotná projekce, ale způsob výkladu založený na předpokladu společné vizuální pozornosti. U pozorování na hvězdárně může být důležitější sociální nejistota nebo obtížná orientace v prostoru než samotná nemožnost dívat se do okuláru.
Definování problému tedy nespočívá pouze v pojmenování bariéry, ale v hledání vztahů mezi člověkem, prostředím a situací. Smyslem není vytvořit co nejširší popis problému, ale naopak postupně formulovat takové zadání, které je konkrétní, srozumitelné a použitelné pro další návrhovou práci.
V této souvislosti je užitečné formulovat problém nikoli jako uzavřenou překážku, ale jako otevřenou návrhovou otázku. Neptat se pouze „jak zpřístupnit planetárium“, ale například „jak umožnit člověku bez zrakové kontroly sdílet prostorovou představu hvězdné oblohy společně s ostatními účastníky?“ nebo „jak podpořit samostatnou orientaci při práci s astronomickým objektem?“. Podobně formulované otázky pomáhají otevírat prostor možností, aniž by předem určovaly jejich podobu.
Ideace
Teprve po zpřesnění problému přichází ideace, tedy hledání možností řešení. V této fázi je důležité dočasně odložit předčasné hodnocení a umožnit vznik širšího spektra návrhů. Smyslem není okamžitě nalézt správné řešení, ale otevřít prostor různým možnostem, které mohou být následně porovnávány, kombinovány nebo opouštěny.
V inkluzivní astronomii má tato fáze zvláštní význam právě proto, že mnoho situací nemá zavedené nebo samozřejmé řešení. V některých případech se může ukázat, že nejlépe funguje hmatový objekt, jindy slovní vedení, zvukový prvek, práce s pohybem těla, změna dramaturgie programu nebo úplně jiná organizace vzdělávací situace.
Současně je důležité, že ideace nemusí probíhat pouze uvnitř návrhářského týmu. Lidé se zrakovým postižením se často aktivně podílejí na hledání možností a přinášejí návrhy, které by člověka bez této zkušenosti vůbec nenapadly. Ukazuje se také, že některé zdánlivě neobvyklé nápady mohou otevřít důležité směry dalšího přemýšlení, i když samy o sobě nevedou k finálnímu řešení.
Právě zde má své místo i divergentní fáze, o níž byla řeč výše. Generování většího množství možností může být důležité nejen pro vznik konkrétního řešení, ale také pro samotné objevování prostoru možností, které dosud nebyly viditelné ani pro tvůrce, ani pro komunitu uživatelů.
Prototypování
Ve Stanfordském pojetí není prototyp pouze technickým modelem nebo předstupněm finálního výrobku. Prototypem může být jakýkoli návrh, který umožňuje ověřovat určitou otázku. Může jít o jednoduchý hmatový objekt, zkušební podobu výkladu, simulovanou situaci v planetáriu, improvizovanou práci s prostorem nebo krátký scénář vzdělávací aktivity.
Důležitým principem je vytvářet prototypy rychle, jednoduše a s vědomím, že jejich účelem není dokonalost, ale poznání. V inkluzivní astronomii se opakovaně ukazuje, že i velmi jednoduchý prototyp může odhalit zásadní problém: například že určitá struktura není hmatově čitelná, že účastník ztrácí orientaci v prostoru nebo že slovní instrukce vedou k jiné představě, než bylo zamýšleno.
Současně zde platí důležitý princip „stavět, abychom přemýšleli“. Samotný proces navrhování či designování totiž často vede k novým otázkám a nápadům. Při tvorbě hmatového objektu se například může ukázat, že problém neleží v samotném objektu, ale v návaznosti výkladu, měřítku nebo způsobu manipulace. Prototypování tak není pouze ověřováním již hotového nápadu, ale také nástrojem dalšího přemýšlení.
Testování
Testování nepředstavuje pouze závěrečnou kontrolu, zda návrh funguje. Je také další příležitostí k porozumění uživateli i samotnému problému. Smyslem není získat jednoduchou odpověď, zda se lidem návrh líbí, ale sledovat, jak s ním skutečně pracují, kde váhají, co interpretují jinak, než bylo zamýšleno, a jaké nové otázky se objevují.
V inkluzivní astronomii je zvlášť důležité testovat návrhy v co nejreálnějších situacích. Jinak bude člověk reagovat na hmatový objekt v klidném rozhovoru a jinak během veřejného programu, kde musí současně poslouchat výklad, orientovat se v prostoru a reagovat na další podněty. Podobně může být rozdíl mezi tím, jak funguje zvukový prvek v laboratorních podmínkách a jak je vnímán v reálném prostředí planetária nebo hvězdárny.
Důležitým principem je také ochota připustit možnost omylu. Návrhář by měl prototyp vytvářet s maximální snahou o funkčnost, ale testovat jej s vědomím, že jeho předpoklady mohou být chybné. Právě tato otevřenost umožňuje návrh skutečně zpřesňovat. Někdy testování ukáže, že je třeba upravit pouze detail, jindy však odhalí, že problém byl od počátku formulován nesprávně.
Celý proces se přitom znovu vrací k iteraci. Návrhové myšlení zde není jednorázovým postupem směřujícím k definitivnímu výsledku, ale opakovaným pohybem mezi porozuměním situaci, navrhováním či designováním řešení, ověřováním a úpravou. Právě tato schopnost vracet se, přehodnocovat a znovu zpřesňovat se ukazuje jako jeden z nejdůležitějších principů inkluzivní astronomie.
Případová reflexe č. 1:
Užitečnost těchto fází lze dobře ukázat na jedné konkrétní zkušenosti: na akci Pozorování večerní oblohy pro nevidomé a slabozraké, která se uskutečnila 17. května 2019 na Hvězdárně a planetáriu Brno. Šlo o významnou, odvážnou a ve výsledku velmi cennou událost. Za její uskutečnění patří pracovníkům brněnské hvězdárny velké uznání, tím spíše, že se dlouhodobě nebojí vstupovat do nových a organizačně náročných forem popularizace astronomie. Akce byla důležitá i symbolicky: ukázala, že večerní pozorování oblohy nemusí být automaticky vyhrazeno pouze lidem, kteří mohou sledovat nebeské objekty zrakem.
Právě proto je však tato zkušenost vhodná také k metodologické reflexi. Přestože akce nakonec proběhla dobře a účastníci získali možnost navštívit hvězdárnu, pracovat s dalekohledy, hmatovými modely i atmosférou večerního pozorování, v jejím průběhu se ukázala řada situací, které lze zpětně dobře číst prostřednictvím designového procesu.
Citlivost fáze empatie se ukázala hned na začátku programu. V úvodní organizační situaci zazněla otázka směřující k tomu, jaký typ zrakové zkušenosti jednotliví účastníci mají. Z praktického hlediska byla tato informace pochopitelně užitečná: bylo třeba odhadnout, kdo může případně využít pohled do dalekohledu, kdo bude pracovat především hmatem a kdo bude potřebovat jiný způsob podpory. Současně se však později ukázalo, že veřejné dotazování na charakter zrakového postižení může být pro některé účastníky nekomfortní. Nešlo o selhání moderace, ale o příklad situace, v níž se dobrý organizační záměr střetává s citlivostí osobní zkušenosti. Designový přístup by zde vedl k otázce, zda podobné informace nezjišťovat předem, individuálně nebo jinou formulací, která méně vystavuje účastníka veřejnému sebeurčení podle typu postižení.
Další rovina se týkala komunikace demonstrátorů s lidmi s těžkým zrakovým postižením. Je důležité říci, že běžné formulace typu „tady vidíte“ nebo „podívejte se“ lidem se zrakovým postižením obvykle samy o sobě nevadí. Jsou na ně zvyklí a mnozí si v případě potřeby dokážou říci o dovysvětlení; to však neplatí pro všechny a ne v každé situaci. Zároveň se ukázalo, že nejistota může vznikat také na straně demonstrátorů: automaticky použitá vizuální formulace je mohla vyrušit, zpomalit nebo narušit plynulost výkladu. Nešlo o nedostatek dobré vůle ani o zásadní chybu, ale o ukázku toho, že komunikace v inkluzivním prostředí potřebuje předchozí přípravu, zkušenost a určitou jazykovou jistotu.
Z hlediska definování problému je podstatné, že překážkou zde nebyla pouze nepřístupnost dalekohledu nebo vizuální povaha astronomického pozorování. Problém byl širší: jak vést výklad, když část účastníků pozoruje zrakem, část hmatem, část poslouchá popis, část potřebuje asistenci a zároveň všichni sdílejí jeden společný prostor? Jak zachovat odbornost, plynulost, bezpečnost, důstojnost komunikace i možnost klást otázky? Takto formulovaný problém je mnohem přesnější než obecná otázka, jak zpřístupnit pozorování oblohy.
Akce zároveň ukázala význam prototypování a testování. Do programu vstoupilo více lidí, než odpovídalo počtu samotných přihlášených účastníků, protože někteří přišli s asistenty. V podobných situacích je navíc vhodné předem počítat i s dalšími souvislostmi, například s přítomností asistenčních psů, bezpečným přesunem účastníků na akci, orientací v areálu, dopravou po skončení programu nebo s tím, že večerní a noční čas mění nároky na doprovod i samostatný pohyb.
Program se tak stal organizačně složitějším. Část lidí chtěla sledovat objekty dalekohledem, jiní si chtěli dalekohledy prohlédnout hmatem, další pracovali s 3D modely nebo potřebovali individuální vysvětlení. Vznikla situace, která nebyla pouze „pozorováním“, ale komplexním vícekanálovým vzdělávacím prostředím.
Právě zde se ukazuje, že inkluzivní program nelze navrhnout či designovat jen jako běžný program doplněný o několik hmatových pomůcek. Je třeba promyslet tok účastníků, role lektorů, časové členění, možnost paralelních aktivit, práci s asistenty, případně s asistenčními psy, bezpečný pohyb v prostoru, příjezd i odchod účastníků a způsob, jak udržet společnou dramaturgii programu. Bez takové přípravy může být akce úspěšná díky mimořádnému nasazení přítomných lidí, ale zároveň může vést ke kognitivnímu přetížení všech zúčastněných: organizátorů, demonstrátorů, asistentů i samotných účastníků. Každý musí současně sledovat příliš mnoho podnětů, rozhodnutí a nejistot.
Důležité je také poznamenat, že před akcí byla nabízena příprava zaměřená na práci s lidmi s těžkým zrakovým postižením, avšak nebyla využita. Z hlediska designového myšlení to není detail, ale podstatný moment. Empatie, definování problému ani prototypování nemohou být nahrazeny až samotnou realizací ostré akce. Pokud se program poprvé skutečně ověřuje až před účastníky, zvyšuje se riziko nejistoty, improvizace a psychického zatížení organizátorů.
Z vlastní zkušenosti mám zároveň dojem, že v astronomickém prostředí se někdy objevuje určitá zdrženlivost přijímat doporučení zvenčí nebo vstupovat do hlubší spolupráce s lidmi mimo vlastní odborný okruh. Někdy může hrát roli i touha vytvořit něco jedinečného, původního nebo „prvního“. Neuvádím to jako ověřené zjištění, ale jako zkušenostní postřeh, pro který bych neměl dostatečné empirické podklady. Právě proto je třeba s tímto dojmem zacházet opatrně. I tak však může být metodologicky užitečný: připomíná, že inkluzivní praxe nevyžaduje pouze technickou a didaktickou přípravu, ale také ochotu vstoupit do spolupráce, přijmout zpětnou vazbu a připustit, že dobré řešení nemusí vznikat izolovaně uvnitř jedné instituce nebo jednoho odborného prostředí.
Výsledek akce tak lze číst dvojím způsobem. Na jedné straně šlo o mimořádně důležitý a v mnoha ohledech podařený krok, který otevřel prostor pro další uvažování o přístupném pozorování oblohy. Na straně druhé se ukázalo, že samotná odvaha a dobrá vůle nestačí k udržitelnosti. Pokud jsou organizátoři po akci výrazně vyčerpaní a podobný formát se poté neopakuje, je to důležitý signál. Ani to však nemusí být vyloženě negativní, pokud se s touto zkušeností dále reflexivně pracuje. Neznamená to, že akce selhala. Znamená to, že kromě úspěšné jednorázové realizace je třeba navrhovat také proces, který umožní opakovatelnost, sdílení rolí, menší zátěž a postupné zlepšování.
Právě v tom spočívá přínos Stanfordského modelu pro inkluzivní astronomii. Empatie by pomohla již před samotným konáním akce citlivěji porozumět účastníkům i demonstrátorům. Definování problému by ukázalo, že nejde jen o přístup k astronomickému objektu, ale o celou situaci pozorování. Ideace by umožnila hledat různé organizační scénáře. Prototypování by mohlo proběhnout například formou menší zkušební návštěvy, modelového průchodu programem nebo přípravného setkání s demonstrátory. Testování by pak neověřovalo pouze pomůcky, ale i komunikaci, rytmus programu, prostor, role lektorů, práci s asistencí, bezpečný pohyb a míru zátěže všech zúčastněných.
Tato zkušenost proto neoslabuje hodnotu dané akce, ale naopak ukazuje, proč byla tak důležitá. Stala se nejen jedinečným programem pro účastníky, ale také silným zdrojem poznání pro další metodické uvažování. Velký dík zde patří Hvězdárně a planetáriu Brno, která se dlouhodobě pouští do podobných aktivit s mimořádnou otevřeností a odvahou. Z hlediska designového přístupu je právě taková reflexe klíčová: dobrá akce není pouze ta, která se podaří na 100 %, ale také ta, z níž lze pochopit, co je třeba příště navrhnout lépe, citlivěji a udržitelněji.
Případová reflexe č. 2:
Podobně poučná byla zkušenost s jednou z mých raných publikací Souhvězdí pro nevidomé. 1. Obtočnová souhvězdí. Šlo o jednu z prvních systematičtějších snah zpřístupnit poznávání hvězdné oblohy lidem, kteří ji nemohou sledovat zrakem. Publikace využívala hmatové obrázky, Braillovo písmo i soutisk, tedy technologii simultánního tisku černotisku a Braillova písma na stejném místě stránky. Z technického hlediska šlo o pokročilé řešení, které umožňovalo společnou práci vidícího i nevidomého čtenáře s totožným materiálem.
Zpětně je však patrné, že publikace byla už samotným názvem i celkovým pojetím zaměřena především na prakticky nevidomé čtenáře. Dominantní představa uživatele byla poměrně úzká: člověk pracující hlavně hmatem a Braillovým písmem. Nebylo to výsledkem vědomého vylučování jiných skupin, ale spíše důsledkem tehdejší zkušenosti autora. Mou hlavní oporou a průvodci komunitou lidí se zrakovým postižením byli v té době převážně lidé zcela nevidomí. Jejich zkušenost se tak stala implicitním modelem uživatele, pro nějž byl návrh vytvářen.
Z dnešního pohledu lze tento posun označit jako určitý zkušenostní bias: návrh byl ovlivněn tím, která část komunity mi byla nejbližší, nejdostupnější a nejvíce přítomná v mé tehdejší praxi. Teprve později se začalo výrazněji ukazovat, jak odlišné mohou být potřeby lidí se zbytky zraku, slabozrakých osob nebo lidí, kteří o zrak přišli až v průběhu života.
Další otázkou bylo, že publikace nebyla dostatečně ukotvena vzhledem k rozdílu mezi čtenáři s předchozí zrakovou zkušeností a čtenáři bez dostatečné zrakové zkušenosti. U tématu souhvězdí je tento rozdíl podstatný. Člověk, který někdy hvězdnou oblohu viděl, může hmatové schéma vztahovat k vizuální paměti oblohy, jasnosti hvězd, plošnému uspořádání nebo představě obrazce na nebi. Člověk nevidomý od narození nebo bez dostatečné zrakové zkušenosti však s takovou oporou pracovat nemůže a potřebuje jiný způsob vedení: přesnější vysvětlení prostorových vztahů, orientační strukturu, slovní oporu, práci s měřítkem a postupné budování pojmu souhvězdí.
Z hlediska designového přístupu tedy problém nespočíval v tom, že publikace byla zaměřena na prakticky nevidomé čtenáře. Takové zaměření může být legitimní, někdy dokonce nutné. Problém byl spíše v tom, že toto zaměření nebylo tehdy dostatečně reflektováno jako vědomé rozhodnutí v rámci návrhového či designového procesu. Materiál tak mohl působit jako obecné zpřístupnění souhvězdí pro osoby se zrakovým postižením, i když ve skutečnosti vycházel především ze zkušenosti uživatelů pracujících hmatem a Braillovým písmem.
Pokud by byl proces veden více participativně a iterativně, mohlo by testování s pestřejší skupinou čtenářů dříve ukázat, kde je výklad příliš závislý na předpokládané vizuální zkušenosti, kde hmatové zobrazení potřebuje doplnění a kde je naopak možné využít zbytky zraku, kontrast nebo soutisk jako součást společného čtení. Zohlednění těchto rozdílů by pravděpodobně nevedlo jen k dílčím úpravám hotového materiálu, ale už v jednotlivých designových fázích k jiným formám sdělení.
Ve fázi empatie by se ukázalo, že čtenáři nepracují pouze s „nepřítomností zraku“, ale s různými typy zkušenosti, paměti, představivosti a strategií čtení. Ve fázi definování problému by proto nebyla hlavní otázkou jen „jak převést souhvězdí do hmatu“, ale spíše „jak různým skupinám čtenářů umožnit porozumět vztahu mezi hvězdami, obrazcem souhvězdí, orientací na obloze a astronomickým významem daného útvaru“. Takto vymezený problém by mohl vést k odlišné ideaci: vedle hmatových schémat také k variantním úrovním výkladu, kontrastním prvkům pro slabozraké čtenáře, práci s postupným skládáním obrazce, doprovodným slovním scénářům nebo k odlišení materiálu pro čtenáře s vizuální pamětí a bez ní.
Současně je však důležité podobné rané pokusy nevnímat pouze optikou jejich limitů. I díla, která jsou z dnešního pohledu metodologicky neúplná nebo úžeji zaměřená, mohou mít význam jako důležitá fáze poznávání a učení. Právě prostřednictvím podobných experimentů autor nebo autorský tým získává zkušenost s reakcemi uživatelů, limity technologií, problematikou hmatového zobrazení i s tím, jak rozdílně mohou různí lidé pracovat se stejným materiálem. Reflexe těchto zkušeností následně umožňuje vytvářet další materiály promyšleněji, citlivěji a metodicky přesněji.
Z této zkušenosti tedy nevyplývá, že by bylo chybné vytvářet materiály cíleně pro prakticky nevidomé uživatele. Designově problematické není úzké zaměření samo o sobě, ale jeho nedostatečná reflexe. Je třeba vědět a jasně pojmenovat, pro koho je materiál primárně určen, z jaké uživatelské zkušenosti vychází a pro koho už může být méně vhodný. Právě zde se ukazuje význam designového přístupu: nepředpokládat univerzální platnost vlastního řešení, ale vědomě pracovat s jeho rozsahem, limity, zkušenostním biasem a možnostmi dalšího ověřování.
Případová reflexe č. 3:
Významnou zkušeností byla tvorba a veřejná prezentace hmatového planetária, které bylo představeno 25. března 2003 na brněnské hvězdárně. Šlo o pokus vytvořit malou hmatovou kopuli, v jejímž vnitřním prostoru by si nevidomí lidé mohli prohlížet hvězdnou oblohu hmatem. V mé tehdejší představě nešlo pouze o pomůcku, ale téměř o „sochu nebe“: o možnost převést prostorovou zkušenost oblohy do podoby, kterou lze fyzicky zkoumat rukama.
Tato představa měla silný motivační i symbolický náboj. Zpětně je však zřejmé, že i zde působil zkušenostní bias podobný tomu, který se projevil u raných hmatových publikací. Pohyboval jsem se především v prostředí prakticky nevidomých lidí, kteří hmatové zprostředkování přirozeně vítali. Proto bylo celé uvažování soustředěno téměř výhradně na hmat. Nešlo o chybu v jednoduchém smyslu slova; pro prakticky nevidomé uživatele byl takový směr legitimní a smysluplný. Z hlediska pozdější reflexe je však důležité vidět, že návrh nevycházel z širšího spektra lidí s těžkým zrakovým postižením, například slabozrakých osob, lidí se zbytky zraku nebo lidí s odlišnou předchozí zrakovou zkušeností.
Ačkoli jsem tehdy neznal designové myšlení ani Stanfordský model, v rámci tehdejších možností jsem intuitivně procházel v podstatě všemi jeho fázemi. Snažil jsem se porozumět hmatovému vnímání, studoval jsem dostupnou literaturu, uvažoval o rozsahu hmatového pole, o velikosti kopule, o komfortu rukou, o přístupnosti pro uživatele různého vzrůstu a věku i o způsobu vyjádření různé jasnosti hvězd. Zkoumal jsem souhvězdí, polohy a názvy hvězd viditelných z našich zeměpisných šířek a snažil se tyto poznatky převést do konkrétní podoby objektu. Přítomné bylo i definování problému, byť spíše intuitivní: nešlo jen o otázku, jak „udělat hvězdnou oblohu hmatovou“, ale jak vytvořit prostor, v němž by se nevidomý člověk mohl hmatově orientovat v souhvězdích a základních vztazích na obloze. Přítomné bylo také testování, i když nebylo dostatečně systematické a nevedlo k dlouhodobému iterativnímu vývoji.
Z hlediska modelu Double Diamond šlo o velmi silnou divergentní fázi. Otevírala otázku, jak lze hvězdnou oblohu poznávat jinak než zrakem, a vedla k množství představ: k hmatové kopuli, různým způsobům znázornění jasnosti hvězd, úvahám o hmatovém komfortu, dosahu různých uživatelů, prostorové orientaci i propojení se sférickou astronomií. Konvergence však byla jen částečná. Výsledkem byla konkrétní kopule s vnitřním průměrem přibližně 1,5 metru a s nalepenými hmatovými objekty, převážně hvězdami. Objekt tedy existoval, ale nebyl ještě stabilním, provozně ověřeným a dlouhodobě udržitelným řešením.
Sám jsem jej vnímal spíše jako prototyp než jako definitivní dílo. Nebyl jsem s ním plně spokojen. Nebyly dořešeny všechny technické detaily, stabilita, stativ ani některé prvky hmatového provedení. Přesto bylo třeba v určité chvíli práci dodat a představit. Právě zde se dobře ukazuje napětí mezi prototypem a hotovým produktem: něco, co je z hlediska tvůrce stále materiálem k ověřování, může být v institucionálním a mediálním kontextu čteno jako dokončený výsledek.
Veřejná prezentace měla silný symbolický účinek. Úvodní slovo pronesl Jiří Grygar a událost přitáhla pozornost médií i odborné veřejnosti. Pro mě osobně to však byla náročná situace. Neměl jsem tehdy zkušenost s veřejným vystupováním, prezentace nebyla přesvědčivá a psychicky i organizačně šlo o velmi zatěžující moment. Do projektu jsem vložil mnoho energie, času i peněz, a to v období, kdy jsem neměl dostatečné finanční ani institucionální zázemí a sám jsem se nacházel v existenciálně obtížné situaci. Podobné projekty mohou být tvůrčím i osobním rizikem, pokud nejsou opřeny o tým, stabilní zdroje, realistický plán a možnost postupného ověřování.
Přesto se hmatové planetárium stalo důležitým artefaktem. Nebylo pouze pomůckou, ale na určitou dobu také určitým totemem inkluzivní astronomie. Přitahovalo pozornost médií, institucí, návštěvníků i lidí ze zahraničí. Vytvářelo kolem sebe kulturní představu, že astronomii lze zpřístupňovat také jinými smyslovými cestami než obrazem. Právě tato společenská a kulturní rovina byla významná: hmatové planetárium fungovalo jako objekt nesoucí významy, očekávání, imaginaci i komunitní identitu.
Současně se ale postupně ukazovalo, že designová hodnota takového artefaktu nemůže být posuzována jen podle síly původní myšlenky nebo mediálního účinku. Kopule s vnitřním průměrem 1,5 metru byla i přes relativně malou velikost prostorově náročná pro dlouhodobé umístění v provozu hvězdárny, kde bylo třeba počítat s dalšími artefakty, návštěvnickým provozem a jinými činnostmi instituce. Problémem byla také skladovatelnost a variabilita. Pokud má hmatové planetárium zobrazovat jinou část oblohy, jiné roční období nebo jiný vzdělávací scénář, vyvstává otázka, zda vytvářet další kopule, výměnné části, nebo zvolit zcela jiný systém.
Právě zde se případ hmatového planetária přesouvá z roviny návrhu jednotlivé pomůcky do metarovin designu. Nejde jen o to, jak má být proveden hmatový bod nebo jak velká má být kopule. Jde o design vzdělávací situace, provozu instituce, udržitelnosti, spolupráce, autorství, kulturního významu i zkušenosti samotného tvůrce. Konvergence k artefaktu tedy ještě neznamená konvergenci k použitelnému systému. Objekt může být myšlenkově silný a hmatově promyšlený, ale pokud není dobře začlenitelný do prostoru, programu, údržby, skladování a lektorské práce, zůstává spíše silným prototypem než dlouhodobě použitelným řešením.
Z hlediska Stanfordského modelu je tato zkušenost poučná právě svou ambivalencí. Empatie, definování problému, ideace, prototypování i testování zde byly přítomny, ale nerovnoměrně a převážně intuitivně. Silné bylo nadšení, ponoření do tématu, studium hmatového vnímání a hledání konkrétní formy hmatové oblohy. Slabší bylo systematické testování, širší vymezení cílové skupiny, institucionální plánování a promýšlení dlouhodobé udržitelnosti. Teprve později se ukazovalo, že otázka nezní pouze, zda lze hvězdy na vnitřní straně kopule nahmatat, ale také zda je takový objekt použitelný opakovaně, v různých programech, různými lektory, v omezeném prostoru instituce a pro různé skupiny uživatelů.
Zajímavé je, že se podobné snahy později objevovaly i u dalších lidí, institucí nebo firem. To naznačuje, že myšlenka hmatového planetária není náhodná. Lidé, kteří se snaží zpřístupnit astronomii osobám se zrakovým postižením, často přirozeně dospívají k představě hmatové oblohy, hmatové kopule nebo prostorového modelu nebe. Tato opakovanost je metodologicky významná: ukazuje, že určité návrhové směry se v této oblasti nabízejí velmi silně, ale zároveň je třeba je podrobovat kritické reflexi, testování a srovnávání.
Zároveň přiznávám, že se k této myšlence stále čas od času vracím. Experimentoval jsem a experimentuji s novými podobami hmatového planetária, například prostřednictvím 3D tisku, jiných hmatových alternativ nebo dalších modalit, včetně úvah o zvukovém planetáriu. To samo ukazuje, že některé návrhové problémy nejsou jednou provždy uzavřené. Mohou se vracet s novými technologiemi, zkušenostmi i otázkami.
Součástí této zkušenosti byla i napjatá rovina vztahu mezi neziskovým, komunitně orientovaným úsilím a komerčním zájmem. Mé vlastní uvažování bylo od počátku vedeno především snahou zpřístupnit astronomii nevidomým lidem a vytvářet pomůcky jako součást vzdělávací a komunitní práce. Když se později objevily snahy některých aktérů myšlenku hmatového planetária převzít, přivlastnit si ji nebo komerčně využít, vyvolávalo to pochopitelné napětí. I tato zkušenost ukazuje, že inkluzivní design nevzniká v neutrálním prostoru. Je spojen s otázkami autorství, sdílení, otevřenosti, komercializace, prestiže i uznání předchozí práce.
Zvláštní roli měla také pozornost, kterou projekt vyvolal mimo samotnou komunitu lidí se zrakovým postižením a mimo běžné astronomické prostředí. Z důvodů, kterým jsem tehdy ne vždy rozuměl, se o setkání zajímaly různé významné osobnosti, včetně osobností politických. Pro mladého člověka bez stabilního zázemí, bez zkušenosti s veřejnou reprezentací a v existenciálně obtížné situaci to nebylo pouze povzbuzení, ale také zdroj nejistoty. Nerozuměl jsem dobře očekáváním těchto prostředí, neuměl jsem v nich vystupovat a nakonec jsem se setkával i s hrubostí, související patrně s napětím kolem autorství, komerčního využití, představou prvenství a s tím, kdo má právo o takové inovaci mluvit jako o své. Zpětně vnímám, že jsem se tehdy styděl za některé osobní odlišnosti, okolnosti a zranitelnosti, které byly součástí mé situace.
Z osobního hlediska měla tato práce ještě jeden důležitý důsledek. Pravděpodobně právě soustředěná práce na hmatovém planetáriu mě učinila citlivějším vůči hmatové modalitě v širším smyslu. Hmat jsem nezačal vnímat jen jako dotek prstů na povrchu objektu, ale také jako vztah těla, pohybu, prostoru, napětí, směru a rytmu. Možná i proto ve mně zůstala výrazná vnímavost k tělesné a pohybové zkušenosti obecně — k tomu, jak člověk poznává svět nejen zrakem nebo slovem, ale také dotykem, gestem, držením těla a pohybem v prostoru. I to ukazuje, že designová práce nemusí proměňovat pouze výsledný artefakt, ale také samotného tvůrce a jeho způsob vnímání.
Z této reflexe nevyplývá, že hmatové planetárium bylo neúspěchem. Spíše ukazuje ambivalenci raných inovací. Mohou být metodicky neúplné, technicky nedotažené a osobně vyčerpávající, a přesto mohou otevřít důležité téma, vytvořit komunitní a symbolický bod a inspirovat další vývoj. Zároveň však ukazují rozměr, který bývá v designových teoriích méně viditelný: dopad návrhového procesu na samotného tvůrce. Designér nebo autor nevytváří pouze artefakt; vstupuje do sítí očekávání, veřejné pozornosti, institucionálních vztahů, konfliktů, ekonomických tlaků a osobních rizik. Snadno se může stát, že je událostmi nesenými vlastním dílem překročen, vyčerpán nebo zraněn. Vedle pozitivní proměny citlivosti, zkušenosti a odborného růstu proto existuje i negativní stránka: riziko přetížení, izolace, studu, existenční nejistoty nebo ztráty kontroly nad tím, jak je dílo interpretováno a používáno.
Designově podstatné je proto nejen to, aby se takový artefakt nestal koncem procesu, ale jeho začátkem, nýbrž také to, aby proces počítal s udržitelností pro všechny aktéry, včetně samotných autorů. Prototyp kolem sebe může vytvářet dialog, sbírat zpětnou vazbu, zpřesňovat cílovou skupinu a otevírat další vývoj; zároveň však potřebuje tým, institucionální oporu, ochranu autorství, realistické zdroje a možnost, aby tvůrce nebyl pohlcen vlastní inovací.
Inkluzivně-designová astronomie
V předchozích částech byly uvedeny tři případové reflexe. Podobných zkušeností by bylo možné popsat mnohem více, možná stovky. To však není cílem této publikace. Smyslem není vytvářet katalog aktivit, pomůcek, úspěchů ani selhání, ale ukázat, jak se z dlouhodobé praxe zpřístupňování astronomie postupně vynořují obecnější otázky designu, vzdělávání, participace, tělesné zkušenosti a poznávání.
Tyto reflexe zároveň ukazují, že dosavadní zkušenosti nelze uspokojivě popsat pouze jazykem speciální pedagogiky, popularizace astronomie nebo technické přístupnosti. Je třeba je zasadit do širšího designového (či návrhového) rámce. Tímto rámcem může být inkluzivní design, nikoli však jako hotová odpověď, ale jako výchozí pojem, který je třeba v kontextu inkluzivní astronomie dále promyslet.
V odborné literatuře bývá inkluzivní design chápán jako navrhování běžných produktů a služeb tak, aby byly přístupné a použitelné pro co nejvíce lidí bez nutnosti speciálních úprav nebo specializovaného designu. Současně je zdůrazňováno, že každé návrhové rozhodnutí může určité uživatele zahrnovat nebo naopak vylučovat a že inkluzivní design proto spočívá v informovaném navrhování založeném na lepším porozumění uživatelské rozmanitosti [7].
Takové pojetí se odlišuje od přístupů, které chápou přístupnost pouze jako technické splnění minimálních požadavků nebo jako dodatečné přizpůsobení již hotového návrhu. Inkluzivní design naopak předpokládá, že různorodost lidí, jejich schopností, zkušeností, potřeb i způsobů používání není okrajovou výjimkou, ale přirozenou součástí návrhového procesu. V této souvislosti bývá inkluzivní design spojován s participativním navrhováním, uživatelsky orientovaným designem a designovým myšlením. Opakovaně se zde objevuje důraz na empatii, zapojování uživatelů do návrhového procesu, iterativní vývoj, prototypování a testování v reálných situacích.
Zkušenosti z inkluzivní astronomie však ukazují, že tento rámec je třeba dále rozšířit. Nejde pouze o přístupnější objekty, pomůcky nebo služby, ani jen o převod vizuálních informací do hmatu, zvuku nebo slovního popisu. Otevírá se hlubší otázka: jak vlastně vzniká porozumění astronomickým jevům u člověka, který svět nepoznává dominantně zrakem (či jinou smyslovou modalitou).
Právě v tomto bodě začíná být zřejmé, že zkušenosti popsané v předchozích kapitolách přesahují běžné chápání inkluzivního designu. Nejde už pouze o přístupnost rozhraní, bezbariérovost nebo technickou kompenzaci. Do popředí se dostává návrh vzdělávací zkušenosti jako celku: způsob, jakým člověk vstupuje do poznávací situace, jak se orientuje v prostoru, jak pracuje s představivostí, jak propojuje hmat, pohyb, zvuk, jazyk a sociální interakci do smysluplného poznávacího procesu.
Planetárium, hvězdárna nebo hmatový model zde proto nejsou pouze objekty nebo služby. Stávají se komplexními multisenzorickými poznávacími situacemi. Významnou roli hraje rytmus programu, práce s časem, možnost klást otázky, nejistota účastníků, komunikace mezi lidmi, pohyb v prostoru, přítomnost asistentů nebo sociální dynamika skupiny. Návrhový problém se tak přesouvá od jednotlivého artefaktu k designu celé zkušenosti.
Současně se ukazuje význam tělesné a smyslové zkušenosti. V řadě situací již nejde jen o „hmat“ jako náhradu zraku, ale o širší vztah mezi tělem, pohybem, orientací a poznáváním. Hmatové zkoumání oblohy není pouze dotýkáním se objektu; zahrnuje pohyb rukou, rozsah těla, prostorovou paměť, rytmus zkoumání i vztah mezi detailem a celkem. Postupně se tak otevírá perspektiva, která je blízká současným úvahám o embodied cognition a embodied designu: poznávání není oddělené od těla, ale vzniká prostřednictvím tělesné zkušenosti člověka v konkrétním prostředí.
Praxe zároveň ukazuje, že přístupnost není totožná s porozuměním. Technicky přístupný objekt nemusí být vzdělávacím způsobem srozumitelný. Hmatový model může být detailní, ale nemusí podporovat orientaci. Zvukový převod může být funkční, ale nemusí pomáhat vytvářet smysluplnou představu. Přístupný program může formálně umožňovat účast, ale nemusí podporovat aktivní zapojení, sdílení zkušenosti nebo samostatnost účastníků.
Významnou zkušeností je také to, že uživatelé často předem nevědí, jaké možnosti zpřístupnění by vůbec mohly existovat. Divergentní fáze návrhového procesu zde proto nefunguje pouze jako autorské generování nápadů, ale také jako společné objevování prostoru možností. Komunita lidí se zrakovým postižením zde není pouze příjemcem hotových řešení, ale aktivně spoluurčuje, co má smysl, co je použitelné a co naopak zůstává jen technickou fascinací bez skutečného vzdělávacího přínosu.
Právě zde se ukazuje důležitost iterativního a participativního charakteru designového či návrhového procesu. Prototypy nemusí být cestou k okamžitě dokonalému řešení; mohou fungovat jako prostředek poznání, který odhaluje nové otázky, limity i nečekané souvislosti. Selhání, nedokončenost nebo provozní nepraktičnost zde nemusí znamenat bezcennost návrhu, ale mohou představovat důležitou fázi kolektivního učení.
Reflexe dlouhodobé praxe zároveň ukazuje ještě jeden rozměr, který bývá v běžných definicích inkluzivního designu méně viditelný: dopad návrhového procesu na samotné tvůrce. Designér nebo autor zde není neutrálním pozorovatelem. Vstupuje do sítí očekávání, emocí, institucionálních vztahů, konfliktů, ekonomických tlaků i osobních rizik. Ukazuje se, jak snadno může designový či návrhový proces sklouznout k fascinaci technologií, divergentní mánii generování nových řešení, přetížení nebo ztrátě kontroly nad vlastním dílem. Artefakty mohou získávat symbolickou moc, stát se kulturními totemy nebo být vtahovány do sporů o autorství, inovaci a komercializaci.
Zároveň se zde ukazuje určitý paradox inkluzivní práce: lidé, kteří usilují o větší otevřenost, přístupnost a účast druhých, mohou sami čelit opaku inkluze. Mohou se ocitat v izolaci, bez dostatečné institucionální podpory, pod tlakem očekávání, ekonomických nejistot nebo veřejné pozornosti, na kterou nejsou připraveni. Mohou být vyčerpáni vlastním projektem, zahlceni rolí inovátora nebo postupně vytlačováni z prostředí, které pomáhali vytvářet. Inkluze se tak netýká pouze cílových uživatelů, ale také podmínek, v nichž návrhový proces vzniká a probíhá.
Inkluzivně-designová astronomie se proto postupně proměňuje v širší reflexi samotného poznávání. Nejde už jen o otázku, jak navrhnout přístupnější pomůcku, ale jak vzniká zkušenost, porozumění a účast mezi tělem, prostředím, komunikací, technologií a kulturou. Inkluzivní astronomie zde nepředstavuje pouze specifickou oblast popularizace vědy, ale také prostor, v němž lze zkoumat obecnější otázky lidského poznávání, zkušenosti a sdílení světa.
Zkušenosti popsané v této práci proto vedou k širšímu chápání inkluzivního designu. Nejde pouze o navrhování „pro všechny“ ani o tvorbu univerzálně použitelných řešení. Důležitější se ukazuje schopnost vědomě pracovat s různorodostí zkušeností, s limity vlastního pohledu, s participací uživatelů, s potřebou iterace a s otevřeností vůči tomu, že designový problém může být jiný, než se původně zdálo. Inkluzivně-designová astronomie zde není cílovým stavem dokonalé přístupnosti, ale reflexivním a dlouhodobým procesem společného hledání smysluplných forem poznávání, účasti a porozumění.