Úvod
Astronomie je vědou, která zdaleka nepracuje pouze s tím, co je přímo viditelné lidským okem. Vedle přímého pozorování oblohy využívá měření, přístroje, modely, výpočty, simulace i data získávaná prostřednictvím elektromagnetického záření různých vlnových délek, z nichž viditelné světlo tvoří jen malou část. Přesto je ve veřejném, vzdělávacím a popularizačním obrazu astronomie zraková zkušenost nadále mimořádně silná: určuje, jak se astronomie ukazuje, vysvětluje, sdílí a často i předpokládá.
Právě zde vzniká výchozí napětí této práce. Astronomie jako věda dávno přesahuje pouhé zrakové pozorování, ale její vzdělávací a popularizační podoby jsou stále často založeny na pohledu na oblohu, obrazech, mapách, schématech, projekcích, modelech, simulacích, pohledu do dalekohledu nebo představě sdíleného vizuálního zážitku. To má zásadní důsledky pro lidi, pro něž zrak není dostupným, dostatečným nebo hlavním prostředkem poznávání.
Toto napětí však neznamená, že cílem práce je pouze hledat náhradu za chybějící zrakový vjem. Spíše otevírá širší otázku: jak lze astronomické poznávání utvářet tam, kde obraz, vizuální schéma nebo společný pohled na oblohu nemohou být samozřejmým východiskem. Právě zde se ukazuje význam jiných forem zkušenosti, reprezentace, tělesnosti, prostředí, technologií a sdílení.
Tento předpoklad zrakově založeného astronomického vzdělávání však není samozřejmý pro všechny. Lidé s těžkým zrakovým postižením mohou mít o astronomii hluboký zájem, přesto pro ně běžné formy astronomického vzdělávání a popularizace často nejsou dostatečně srozumitelné, využitelné ani otevřené různým podobám zkušenosti. Týká se to například pozorování dalekohledem, práce s obrazem hvězdné oblohy, pořadů v planetáriu, map, schémat, fotografií i dalších situací, v nichž je porozumění výrazně opřeno o zrakovou informaci.
Tato práce se zabývá tím, jak lze astronomické poznávání promýšlet a navrhovat mimo samozřejmou dominanci zraku. Nepředkládám ji jako klasickou akademickou monografii ani jako uzavřenou teorii inkluzivní astronomie. Jde spíše o reflexivní interdisciplinární autorské dílo, které vyrůstá z dlouhodobé praxe, zkušeností s lidmi se zrakovým postižením, návrhových experimentů, případových reflexí, prototypování, spolupráce s institucemi a postupné konceptualizace vlastních zkušeností. Teorie zde není hlavním cílem sama o sobě; slouží především jako nástroj, který pomáhá zkušenost pojmenovat, strukturovat a zasadit do širších souvislostí.
Práce se pohybuje na pomezí design research, inkluzivního designu, service designu, astronomického vzdělávání, přístupnosti, multimodální komunikace a tělesně zakotveného poznávání. Částečně se dotýká také fenomenologie, participativního designu, informačních studií a úvah o tom, jak vzniká význam, orientace v poznávacích situacích a sdílení zkušenosti světa. Přesněji ji lze chápat jako autorskou reflexi inkluzivně-designového poznávání astronomie: jako práci, která se neptá pouze na to, jak zpřístupnit jednotlivý obsah, ale jak navrhovat podmínky porozumění, účasti a sdíleného poznávání.
Tento zkušenostní základ je pro celé pojetí práce podstatný. Inkluzivně-designovou astronomii zde neodvozuji pouze z obecných zásad přístupnosti nebo z teoretických úvah o inkluzi, ale především z konkrétních situací, v nichž se ukazovalo, jak lidé se zrakovým postižením astronomii skutečně vyhledávají, používají, interpretují a spoluutvářejí. Právě proto v textu nevystupují pouze jako cílová skupina, pro niž je třeba dodatečně upravit hotový obsah, ale jako aktéři poznávacích situací.
Lidé se zrakovým postižením mohou sami vytvářet prostředí pro sdílení astronomických témat, zvát odborné přednášející, vést diskuse nebo hledat vlastní způsoby práce s astronomickými informacemi a technologiemi. Zkušenosti z komunitních online besed i z práce s fotografiemi astronomických objektů následně převáděnými do hmatové podoby ukazují, že potřeby, motivace i způsoby poznávání mohou být mnohem pestřejší, než se často předpokládá.
Z toho vyplývá i širší pojetí přístupnosti, s nímž v práci zacházím. Překážka totiž nespočívá pouze v tom, že určitý obraz, text, prostor nebo zařízení nejsou technicky přístupné. Podstatné je také to, zda je zvolený způsob práce s astronomií srozumitelný, smysluplný a použitelný pro člověka, který s informacemi pracuje jinak. Přístupnost proto chápu jako důležitou podmínku, nikoli však jako úplné naplnění inkluze. Technicky přístupná pomůcka, text, model nebo digitální služba mohou být cenné, ale samy o sobě ještě nezaručují porozumění, samostatnost, účast ani sdílenou zkušenost.
Inkluzivní přístup předpokládá, že různost lidí není vnímána jako odchylka od běžného stavu, ale jako přirozená součást prostředí, vzdělávání i způsobů poznávání. V astronomii to znamená promýšlet vzdělávací a popularizační praxi tak, aby nevycházela pouze z jedné dominantní zkušenosti vnímání světa. Astronomické poznávání zde proto nechápu jen jako předávání hotových poznatků, ale jako situované poznávání: jako dění, v němž se setkává člověk, prostředí, jazyk, tělo, technologie, reprezentace, paměť, představivost, sociální vztahy a konkrétní astronomický obsah.
Právě v této souvislosti považuji za užitečné designové uvažování. Design zde nechápu jako něco dekorativního nebo pouze grafického, ani jen jako tvorbu pomůcek či technických řešení. Rozumím mu šířeji: jako způsob promýšlení služeb, prostředí, komunikace, kulturních souvislostí a idejí, které ovlivňují podobu vzdělávací a popularizační praxe. Takto pojatý design pomáhá nezačínat u hotového obsahu, který je třeba dodatečně upravit, ale u lidí, jejich zkušeností a konkrétních situací, v nichž se s astronomií setkávají.
Blízké je mi přitom pojetí designového myšlení spojované se Stanfordskou školou, zejména důraz na vciťování se (empatii), práci s konkrétní zkušeností, tvorbu návrhů, prototypování a ověřování v praxi. V této práci však designové myšlení nevystupuje jako hotová metodika, kterou by bylo možné mechanicky převést do astronomického vzdělávání. Spíše slouží jako jeden z opěrných rámců, který pomáhá zpětně porozumět situacím, problémům a návrhovým rozhodnutím, jež se v dlouhodobé praxi opakovaně objevovaly. Podobně model Double Diamond pomáhá popsat střídání otevřeného hledání možností a jejich následného zpřesňování, aniž by tím byla složitost konkrétních situací redukována na jednoduchý postup.
Tento pohled neznamená odmítnutí dosavadní praxe. Mnohé hvězdárny, planetária, školy i další instituce již vytvářejí lepší podmínky pro různé skupiny návštěvníků a uživatelů. Někdy jde o viditelné úpravy, jindy o méně nápadné změny v prostoru, programu, komunikaci nebo přístupu k návštěvníkům. Současně však zůstává mnoho situací, v nichž je možné přístupnost a inkluzivní pojetí dále promýšlet a rozvíjet.
Při psaní vycházím především z dlouhodobé zkušenosti s astronomickým vzděláváním osob se zrakovým postižením, z kontaktu s komunitou lidí se zrakovým postižením, z mnoha realizovaných projektů a ze studia designu informačních služeb. Opírám se také o spolupráci s institucemi působícími v oblasti přístupnosti, vzdělávání, popularizace vědy a astronomie. Odborná literatura a dostupné příklady mi slouží především k zasazení těchto zkušeností do širších souvislostí, nikoli k zakrytí autorského, zkušenostního a reflexivního charakteru práce.
Text má proto do jisté míry iterativní a reflexivní povahu. Nevzniká jako definitivní systém, ale jako dlouhodobě utvářený myšlenkový prostor, v němž se postupně propojují zkušenost, design, poznávání, technologie, tělesnost, reprezentace a inkluze. V některých částech převažuje popis konkrétní situace, jinde metodická reflexe, jinde obecnější úvaha o povaze poznávání a zpřístupňování. Tuto různorodost nepovažuji za nedostatek, ale za přirozený důsledek tématu, které samo leží mezi praxí, teorií, vzděláváním, designem a zkušeností.
V závěru práce se proto pokusím formulovat také doporučený, nikoli závazný postup pro promýšlení inkluzivně-designové astronomie osob s těžkým zrakovým postižením. Nepůjde o univerzální metodiku ani o soubor pevných pravidel, ale spíše o reflexivní návrhový proces, který může pomoci při přípravě vzdělávacích a popularizačních situací pro zájemce s těžkým zrakovým postižením. Zároveň pevně věřím, že některé jeho principy mohou najít uplatnění i v širším tématu inkluzivní astronomie.
V závěru se zároveň dotknu rámce, který pracovně označuji jako Noetic-Centered Design, tedy NCD. Nechci jej představovat jako hotovou univerzální teorii ani jako uzavřenou metodologii. V této fázi jej chápu spíše jako návrhový a reflexivní rámec zaměřený na podmínky poznávání, porozumění a sdílené zkušenosti u člověka, respektive šířeji u poznávací entity. Tento rámec zatím stále utvářím a stavím jej s určitou inklinací ke spekulativnímu a kritickému designu: tedy nikoli jen jako nástroj řešení již daných problémů, ale také jako způsob kladení otázek po tom, co vlastně znamená poznávat, rozumět, sdílet zkušenost a vstupovat do vztahu se světem. Inkluzivně-designová astronomie k němu přirozeně směřuje právě proto, že se postupně přesouvá od otázky technické přístupnosti k hlubší otázce: jak navrhovat situace, v nichž mohou různé poznávací entity vstupovat různými smyslovými, tělesnými, jazykovými, technologickými a sociálními cestami do vztahu se světem a vesmírem.
Text je určen především pedagogům, pracovníkům hvězdáren a planetárií, popularizátorům vědy, tvůrcům vzdělávacích programů a materiálů i dalším lidem, kteří hledají způsoby, jak o astronomii uvažovat přístupněji a inkluzivněji. Věřím, že může být užitečný také těm, kdo se zabývají designem služeb, speciální pedagogikou, přístupností informací, neformálním vzděláváním, multimodálním poznáváním nebo vztahem člověka, technologie a poznání. Pokud přispěje k tomu, aby se astronomie stávala otevřenější různým způsobům vnímání, porozumění a zkušenosti, splní svůj základní smysl.
Pokud čtenář v průběhu textu získá dojem, že zde astronomie není pouze tématem, ale také laboratoří širšího uvažování o poznávání, zkušenosti a návrhu, nebude to nedorozumění. Právě v tomto směru se inkluzivně-designová astronomie dotýká rámce, který pracovně označuji jako Noetic-Centered Design.